Zvládla jsem to. Není úřad jako úřad. Všechno dělají lidé

12.02.2020

Kadeřnice - skvělá aranžérka
Kadeřnice - skvělá aranžérka

Buch, buch, buch!

- Otroku, otevři mi!

Ireno, prober se. Budík zvonil. Micicinda chce domů. Má bezvadný sluch. Přesně ví, na které okno zabušit. Ve dne, ráno, v noci. Asi slyšela budík. Šup do služby! Chce do tepla. Voní senem. Zahrada v bílém. Nádhera! Snídám zdravé jídlo - mixuji banán a lesní ovoce. Energie do dne. Budu ji potřebovat. 

Mám se dobře. Mám se dobře. Mám se dobře. Stále si to opakuji. Stále se přesvědčuji. Jsem šťastná. Myslím na maminku. Probíhám FB. Do očí mi padl článek z roku 2014: 

Lekári odkryli temné pozadie medicíny: To, čo vám predpisujeme, by sme sami nebrali!

To je mi jasné. Není žádné tajemství, že léky porušují imunitu. Dělají z lidí trosky. Tráví jim orgány. Likvidují játra, ledviny. Mění náturu člověka. Následně lékaři poskytnou "následnou" péči na lůžkách "následné péče". Koloběh léků v přírodě.

https://www.cas.sk/clanok/280660/lekari-odkryli-temne-pozadie-mediciny-to-co-vam-predpisujeme-by-sme-sami-nebrali/?fbclid=IwAR1DiG1anESZ0QRDOCUzhFu1APJG5nRRv3ITgQOrPr1gmZp2kj3_vAxkF-s

Tvárou v tvár hrozivej diagnóze sa lekára často pýtame: Čo by ste robili vy?

Odpovede špecialistov sú pritom často zarážajúce. To, čo roky predpisujú svojim pacientom, by sami nebrali a nerobili, píše DailyMail.co.uk. Prečo a čo namiesto toho odporúčajú?

Antidepresíva nikdy!

Dr. Joanna Moncrieff, docentka psychiatrie na University College v Londýne

S 20-ročnou praxou v psychiatrii tvrdím, že antidepresíva by som nezačala brať za žiadnych okolností, ani keby som mala samovražedné myšlienky. Všetky výsledky ukazujú, že tieto lieky sú len o trocha účinnejšie než placebo. Čo neznamená, že liečia depresiu. Napokon, ani po všetkých tých rokoch mozgových vyšetrení a skenov nie je potvrdené, že za depresiou je skutočne chemická nerovnováha.

Antidepresíva sú psychoaktívne látky, čo znamená, že pozmeňujú myseľ, podobne ako marihuana alebo alkohol, čo človeku uberá z jeho prirodzených schopností.

Tak! A teď, babo, raď! Ale: Dohoda druhá: NIC SI NEBER OSOBNĚ!! Budeš svobodnější! :-) Naše Mengelka v DD je ale séééénzační doktorka. A hlavně si ji nesmím rozzlobit! :-):-) A co naopak? Ona rozzlobila mě. A to tak, že moc!!! A ona se psaním receptů ŽIVÍ!!! To je jako by se kominíkovi vzala štětka. 

V messingeru nacházím SZ:

Já vím, jak to v DD chodí... Zažila jsem to. Málo rodinných příslušníků za klienty chodí, tak oni si pak dovolí, co chtějí. Zažila jsem jednu paní (byla to sousedka mamky v DD), která byla odvezena do blázince (jinak se to ani nedá nazvat). Půl roku jsem ji v DD neviděla a vrátila se jako netečná vegetující troska. Předtím jsme si spolu často povídaly, měla i smysl pro humor, ráda se smála. Prostě Přelet nad kukaččím hnízdem... Ta paní nikoho neměla... Byla vdova a děti neměla.

Tak co? Jsem potížista?!

Zahrada v bílém. Znovu se, Irenko,  podívej ven. Kouzelný pohled! Na desátou ke kadeřnici. Zbyl mi žitný kvásek. Rychle přisýpám mouku z ovesných vloček, z pohankových vloček, vajíčka, mléko, kvasnicový kvásek. Našlehávám tvaroh s březovým cukrem. Rozinky. Rychle višňovou marmeládu. Dva lívanečky balím s sebou. Deset pět. To už do deseti asi nestihnu. Určitě ne. Přijíždím v půl jedenácté. Cestou mi v hlavě blikl nápad. K pozdvižení nálady maminky - homeopatika. Ale jak ji tam dostat na vozíku... Už jsem u kadeřnice. 

- Dobré ránko. Nesu ti svačinu. Když jedeš pět minut po desáté, nemůžeš tu být včas.

Uplácím. :-)  Mám ji ráda. Dvě račice. Pohoda. Její muž ryby. Můj muž ryby. Rak a ryby nejlepší kombinace. Krásně mě nastříhala. Povídáme si:

- Já už jsem si natáhla hodné lidi. Hodně raků, býků...

- Býci jsou svázání s půdou. Pokud je rodiče donutí vystudovat jiný obor, třeba právnické vzdělání, poslechnou a pak se stanou právníkem v JZD. :-)

Moje kadeřnice je typická račice. Já jdu do lva. Ale obě preferujeme rodinu. Rodinné vztahy. O to víc mě mrzí neúcta mladších vůči starším v rodině. Žabomyší spory. Uraženectví. Neuznání přešlapů. Aááále - házím za hlavu. :-) Netýká se mě. Mám vyplněný den prací, péčí o Petrouška, o maminku, o dům, zahradu. Petroušek mě naučil užívat každý den, každou hodinu, každou minutu... Mohu mít nepříjemný rozhovor, ale situaci uvést pokud možno v tom samém okamžiku v soulad. Na začátku jsem týden hrála uraženou. Dotčenou. Dle Sinelnikovy Dohody s nemocí je urážlivost NEJHORŠÍ emocí. Nejvíc ohrožuje zdraví - život. (Lidem ničí ledviny strach. Zakyseluje organismus.) Když někdy začnu vykřikovat, přijde ke mně: 

- Poslouchej, ale kvůli tomuhle se nebudeme hádat, že ne?

Plácnu se do čela. Jak je moudrý! Já bych to totiž myslela vážně: 

- A jo, Peťuš, jsem zapomněla. No jo. Blbost. 

Dnes už mám vysokou manželskou. Ale dalo mi to. Asi před dvaceti lety jsem měla na Vánoce vyleštěny i skoby pod obrazy. Poslední den ve škole. Za dva dny Štědrý den. Petroušek si usmyslil, že pověsíme nové skříně na chodbu v paneláku. Nechal je pro mě vyrobit. Jenže já je nechtěla věšet v prosinci. V ten den jsme přijely s Lindou z Hradce. Učila jsem na gymnáziu. Připravovala se u nás na first certificate... Jely jsme jí koupit zlaté náušnice. Svítilo sluníčko. Nechtěla jsem Petrouška zklamat, když už jsou teda ty skříně dva dny přede dveřmi. Petroušek bral vrtačku. Tušila jsem... Chlácholil mě, že to je nějaká sbíjecí.... Nějaké super výkonné dělo. Ta ani nenadělá, jak je rychlá. Stála jsem pod ním s vysavačem v uklizeném bytě.  Najednou bomba. V panelu dutina vyplněná polystyrenovými kuličkami. Prostřelil se do ložnice. Beton v posteli, pod ní. Miliony kuliček... Sedla jsem si. Brečela. Umíchal si sádru. Do fanky. Pěkně řídkou. Měl novou manšestrovou košili. Jak zdvihl ruku se sádrou, čvachtla mu ze špachtle na košili. Ťapkala po ní jak nejvíc mohla až na koberec s vysokým chlupem. Zhroutila jsem se do gauče o něco víc. Druhý den chodil po špičkách okolo mě. Jakž takž si to vyžehlil. V noci jsem nazdobila větev drahými bonbony s kamejemi. Byt už jsem znovu vygruntovala. Bolela mě kolena. Trpělivě jsem letovala mašličky, vločky, oříšky, čokoládičky... Dárek pro prodavačky do jednoho milého obchůdku. Větev jsem vsunula do velké igelitky. Pověsila zevnitř bytu na kliku. Ve dvě jsem konečně ulehla. Ráno jsme jeli pro klobásy. 

- Kde mám tu tašku?

- Jakou tašku?

- Tady jsem si připravila tašku s větvičkou. 

Zbledl. Vzal ráno vnoučka a tašku s dílem, aby mě nebudili. Odnesli ji do popelnice. Bleskově si nazul boty. Uháněl ke kontejnerům. Vykoukla jsem oknem. Divoce prohrabával všechny. Ne. Vracel se bez igelitky. Někdo ji vzal a sežral místo mých milovaných prodavaček. Ječela jsem. Už jsem neměla ty drahé čokoládové bonbóny. Jeden stál tehdy sedm osm korun! Uháněl koupit bonbóny. Přivezl pytlík mléčných karamel za pětikorunu. 

Tyhle příhody se u nás udějí tak jednou za... No, za padesát let. Ano, pak udělím bojové rozdílení. Kdo byl na vojně nebo žil v posádkovém městě, ví: BoRo. Ale dnes už mě ledacos nerozzlobí. Taky přece beru homeopatika na dráhu jater.  :-) Sídlo zloby. Vrátím se k té rodině. Jak chtěj vaši, našim je to jedno. Moje maminka měla množství úsloví. Jedno mě napadá. Prdni si a zakukej. Někdy obměnila - a vyskoč. 

Startuji. Mám ještě chvilenku cesty na rozhodnutí. Chtěla jsem zajet do Náchoda. Fučí. Ráno jsem si zjišťovala, jak je to na vydávání OP. Do dvanácti mám čas. Náchod jindy. OP a řidičský průkaz mi v březnu končí. Stavuji se cestou v družstvu pro jablíčka. Pán s kroužkem - kyvadélkem krouží nad bedýnkami.

- Pane, prosím vás, pojďte mi zkouknout tyhle mrňavé hruštičky.

Kyvadélko krouží. Beru je. Mám růženínové kyvadlo. Doma. Začnu si ho nosit s sebou. Jaroměř. Náměstí. Bude půl dvanácté. Vybíhám po schodech úřadu. CESTOVNÍ DOKLADY. Ťuk, ťuk... 

- To musíš vedle. Na občanské průkazy. Vezmi si číslo.

- A kde?

- Musíš se vrátit, jak jsi přišla.

Nemusím nic. Ťukám na vedlejší dveře. Velmi milá úřednice. Přijala mě bez čísla. Odkládám si. Předkládám OP. Fotím se. Já bych se naaranžovala jinak.

- Ne, ta není hezká.

Znovu.

- Tady se usmíváte.

Chci se usmívat. Nechci být jak belzebub. Vím - nesmím ukázat zuby. Jsem ve střehu. Žádný otisk prstu? Vše probíhá v klidu. Vybírám A nebo B. Beru A. Kontroluji správnost údajů.

- Budete chtít poslat SMS?

- Ano.

- Nadiktujete mi svoje číslo?

Proč bych ho nedala? Dřív byly telefonní seznamy. Mohli jsme si najít mimo celebrit každého. Dnes jsou lidé hloupí. Ne, to já nemohu vám dát jeho číslo. On by se zlobil. Bóže, bóže...

Na matrice
Na matrice

Spokojenost. Tento úřad mi nevadil. Milé. Kupodivu. Popojíždím k poště. Nahoře sídlí oddělení na vydávání řidičských oprávnění. Klušu po nehezké chodbě. Vstupuji do dveří. Mnohá léta tu pracovala moje spolužačka z gymplu. Vždy bez problémů. Líba zlatá. Líba v důchodu. Aha, tady mají ten stroj na ty lístky. Vyzkouším ho. Vybírám - řidičský průkaz. Žádost o vydání nového ŘP. A vstupuji do kanceláře. Jak jsem byla zvyklá třicet let. Tři čtvrti na dvanáct!

- Paní Hrobská! Máme vyvolávací systém.

- Ten mě nezajímá. Vy byste mě mohli vyvolat až po obědě. :-)

- No, to se může stát.

Dost drzá, úřednice. Válejí se tu. Zastihla jsem je v družném žvanění.

- No právě. Je tři čtvrti na dvanáct. Tak ke kterému okýnku mám jít?

Nápis na posledním mě vede tam. Ale to drzče mladé bez úcty ke stáří mě laskavě obsluhuje. Ona neví, že je drzá. Ona myslí, že je to normální. A je to normální buzerace občana, staré ženy. Naprosto legální. OK. Mám se podepsat takovým kopytem - to bude na dokladu. Dávám si záležet.

- Byla jsem na občankách. Budete potřebovat moji fotografii?

- A chcete použít tu fotku? Já ji najdu.

- Ráda bych. To budete laskavá. Ale na jedné jsem jak žába. Tak si chci vybrat.

Paní je šikovná. Vybírám. Tady žádnou SMS neposílají. Po mně jde člověk. Za deset dvanáct - už asi nemá nárok na pětiminutový úkon. Hlavně ho musí vyvolat, že jo? Chápu, když je fronta. Chápu, když ve spořitelně mají pět přepážek, volají si jednotlivé lidi. Chápu, když na SSZ jsou jednotlivé dveře a hodně lidí. Chápu. Ano, CHÁPU! Ale nechápu to v Jaroměři na vydávání ŘP, kde není ani noha a za přepážkou se nudí tři úřednice. Jedna sedí na topení. Dvě za okénkem.  (To zas bude! Příliš adresné! Ale ne trestné!) 

Sháním teplou hezkou veselou noční košili. Ne pyžamo. Košili. Nemusí být ani sexy. Aby měla dlouhý rukáv a hřejivé chloupky. Stavuji se na Haupt Strasse u Vietnamce. Regály, regály, regály nočních košil. Které jsou ale pyžamy. Nechci pyžamo. Chci košili. Teplou. Probírám se kvantem a kvantem košil, pyžam. Samé XXL, 2XXXL. Stačí mi jedno L. Bohužel - nevybrala jsem si. Věřili byste? Mraky a mraky a ještě za roh mraky košil. Ani jednu.

Domááá. V bezpečí!!! Zavíráme :-)
Domááá. V bezpečí!!! Zavíráme :-)

Opakuji si: JSEM ŠŤASTNÁ. JSEM ŠŤASTNÁ. JSEM RADOSTNÁ. Ty vorle, jedna cesta do civilizace - mokrý hadr na hlavu.

Ve čtrnáct paní po třech nedělích na první měření. Unikátní. Narostla dvě kila, odpálila čtyři procenta. Omládla o osm let. Její nízké viscerály ze šestky skočily na pětku. Vysvětluji. Paní předcvičuje. Byla zalitá tukem. Za Emila Zátopka - 80% pohyb, 20% strava. (Plnohodnotná. Nutričně vyrovnaná. Fční. To je výzva!) Dnes se poměr obrátil. 80% jídlo, 20% pohyb...

Na patnáctou pán. Chce děsně hubnout. Věnuji se mu nadstandardně. Aby všechno pochopil. Neměl ze tří tisíc osob v mobilu komu darovat takovouhle prohlídku zdarma... Úpír. Vysál mě. Místo abych ho za půl hodinky přeměřila a dala konzultaci... No, nic.

- Já si poslechnu u nás v práci ještě přednášku.

- Po přednášce nezhubnete. Viscerály máte 18.

Zvoní mu telefon.

- Ten si vezmete až v autě. Já mám ještě práci. Mějte se hezky.

Samochtějícímu se křivda neděje. Vysátá. Po něm měl přijet pán. Přeobjednán ráno na konec února. Už bych neměla sílu...

Co se děje na světě! A co u nás! Zjednodušení daňových odvodů. Fakt zjednodušení? Bavím se. Smát se? Plakat?

- Pedikúra 21% DPH

- Kadeřník 10% DPH

- O řezaném pivu z láhve přes sklenici do džbánku nechci psát. V tom aby se VŠ vyznal. Ale musí znát počty. 

Co tam máme dál! 

- Vracení 1,5 mld. korun na zemědělských dotacích...

Zaorálek zase: V Afghanistánu a Iráku jsme za okupanty!

https://www.reflex.cz/clanek/prostor-x/99246/usa-neustale-lzou-hrozi-valka-a-utoky-i-v-evrope-v-afghanistanu-a-iraku-jsme-za-okupanty-tvrdi-ministr-zaoralek.html

Je to hrozivé a neprojde nám to, zabili oficiálního představitele země, otevírá to cestu k likvidování lidí, kteří se někomu nelíbí, varuje Zaorálek. Rusko a Čína podle něj můžou udělat to samé, dali jsme jim pro to argumenty. Spojené státy prý lžou dnes stejně, jako lhaly v roce 2003 před invazí do Iráku. Ministr zdůrazňuje, že se porušuje mezinárodní právo a že právě jeho dodržování je pro Česko důležité. Ve světě bez pravidel pro náš stát není místo, Zaorálek připomíná roky 1938 a 1939.

Petroušek. Povídáme si. Líčím mu vyvolávací systém.

No, to musíš.

Péťo, tam nikdo nebyl! Chápeš?

Obtěžovalas před obědem.

Peťuš, divej, takhle bych se naranžovala.

No jo, ale musíš tam mít brýle.

Vytahuji původní OP a ŘP. Tak to už asi neplatí.

Asi platí. Nikdy jsem neměla za celý život na dokladech brýle. Jsem svobodná aspoň jako.

Dobrou noc!!