Zvládneme, zvládneme to
A je tu zase. Večer. Tentokrát ještě mladý. Včera jsem si schrupla. Do čtyř do rána. Možná doporučený preventivní jed na zuby aulin mě uspal. Dnes se otočím za pěnou dní, do půlnoci hupky šupky do postýlky.
Ten sluníčku bránící závěs v ložnici – paráda. Za kuropění si jdu lehnout. S prvním paprskem jsem vzhůru. Ne, ne. Už ne. Pěkně se proberu, až když je tělu třeba.
Poslouchám Xavera živě. Říká se stream. Já to nazývám pořad. Neznám Annu Netrebko. Ale zdvihá mě… Slepota, blbost, úzkoprsost. Operní diva zpívající na celém světě. Váží si jí v nejslavnějších operních domech. Ale pro Prahu není dost dobrá? Zas už politika do umění? Nejen politika do sportu? Kam až ti odporní politici míní dojít? Jo on ten pardál, co se dušuje, že není bohatý dědic Medy Mládkové bude koncert Netrebkové řešit se zástupci ukrajinského velvyslanectví?! Hergot, kde to jsme? Co to je?!! Za války zakazovali americkou hudbu, ruskou literaturu. Vono se někde něco zaseklo ve stroji času, že jo? Historie se opakuje. Z 80% je Smetanova síň Obecního domu v Pze vyprodaná. Loni mě vzala Linda na Smetanovu Litomyšl. Lístek stál nekřesťanské peníze. Vysmívala jsem se, že jdu na jakého si Šrota… Erwin Schrott – zadejte si. Myslím, že předci byli němečtí vystěhovalci z nějakých důvodů. Nechci být podezíravá. Erwin mě okouzlil. Skvělý výkon! Nádhera. Vážnou hudbu objevuji až nyní na stará kolena. Byla jsem nadšená celým koncertem, všemi áriemi, krásným prostředím litomyšlského zámku, jeho kulisami, taky rautem po koncertě. :-)
A náměstek pražského primátora bude alibisticky jednat s cizími státními příslušníky? Kdo je tady doma? Kdo tu rozhoduje o kultuře?! Kdo tu platí daně?!
Jiří Pospíšil se sejde v pátek se zástupci ukrajinského velvyslanectví kvůli plánovanému koncertu ruské operní pěvkyně Anny Netrebko v Obecním domě. Od ukrajinských diplomatů bude chtít slyšet jejich postoj a názor na koncert a na pěvkyni. Poté se rozhodne, zda doporučí vedení Obecního domu koncert zrušit.
U Xavera je klid, pohoda, všechno plyne s radostí. Lidi jsou vtipní:
"Bylo by od pana Haška pěkné gesto, kdyby peníze vydělané v Rusku věnoval na pomoc Ukrajině. Myslíte, se toho dočkáme?"
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-28-krasny-den
Ranní setkání s kočičáky srdečné. Malá vichřice nic nerozcupovala, nezničila. Ukázkové ráno. Mourek zase stihnul sežrat mimo své porce i Žofčinu… Po odchodu Zrzečky jsem ho nádherně zhubla. Dostal se do kondice. Pak jsme odjeli do Špindlu. Linda ho nešetřila. Aby nebyl smutný, dostával dvě, slově DVĚ kapsičky denně! Sotva se nese, sotva ho unesu. A ještě mi pod rukou sežere to, co patří jeho kotěcí svěřenkyni. Funí. Je fakt, že při hraní je stále stejně mrštný, velryba jedna, ohebný a pružný. Ale boty by si už bez nádechu nezavázal.
Jsem líná. Tak se mi nechce podnikat! A zanedbávám… Doženu to. K večeru hodím zadkem.
Dnes mají dovézt písek. Na opravu chatičky. Je celá dřevěná. Nejprve vystaví novou zídku. Odhazuji zlost na město. Na bezohlednost. Ne netečnost. Na ubohost šosáků. Zídka byla vykloněná tak o půl metru. Víc jak šikmá věž v Pise. Neuznali, že tlačící hlína města nám zničila majetek. Kvůli tomu se na bok nepřevalím.
- Peťuš, uděláme to, jako když přivezou dřevo. Budu ti nakládat, ty budeš vozit. To je tak na půl hodiny.
- Cože? To je tak na dvě hodiny!
Hm. Věřím mu.
- Ale ještě chci jet koupit kytku a dojet na hřbitov.
- Jeď. Začnu vozit.
Jedu. Ometám pomník. Maminka s tatínkem vedou klidný tok myšlenek v mé hlavě. Posilují. Stavuji se u kamarádky.
- Já jsem na tebe včera myslela. A dnes – že ti zavolám.
- Když ty se mi mihneš hlavou jako blesk. A já už jdu vybrat kočkolit. Soustředím se jinam.
- Přivolala jsem si tě.
Svěřuje, co ji trápí. Uklidňuji. Včera jedna, dnes jedna a ona, celkem tři ženy, se mnou čtyři, cítíme tíži energií. Zajímavé. Taky cítím. Černou pavoučí síť nad světem. Není vidět. Jen je k vnímání. Někdo tady manipuluje s lidmi. Tak to už jdeme k vítěznému konci. Jako v pohádce. Tam vždycky dobro zvítězí nad zlem. Falešné havlovské "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí… se tu nikdy neujalo. Manipulace, uspání hadů. Lidi uvěřili. Nechali se chytit. Mezitím se tady rozbujela nenávist, závist, nepřátelství, faleš. Bují, ale nezvítězí.
- Peťuš, jsem tu.
- To je na tebe moc těžké. Už nevím, kam bych ten písek dával. Mám dvě plachty plné. Z toho postavíme barák.
- Peťuš, tak já to půjdu lopatou házet trošku na kupu.
- Ne. To udělám sám. Udělej mi pití.
Jdu mu mixnout CR7 drive. Vyrábím česnekovo sýrovou pomazánku. Obkládám chleba okurkou a rajčaty. Míchám těsto na skvělou buchtu. Tu ze včera. Jen se po ní zakouřilo. Farské řezy. Rozdala jsem. Ó, povedla se i dnes. Voní krásně. Hebounká. Se žlutým rybízem. Posypem z lískových ořechů.
- Tak jsem to vozil čtyři hodiny!
- Tak já byla jako vždycky naivní. Ne! Optimistická! :-) Budovatelství ve mně zvítězilo. Dohnat a předehnat. - Co to plácám. Až po roce 89 jsme zjistili, pozdě, že jsme byli daleko před nimi. Oni doháněli nás... Dohnali a porazili.
Dnes jsem v obchodě byla přítomna scénce:
- Dobrý den! Mohu tady platit kartou?
- Ne, bohužel.
Čekala jsem, že řekne – no, tak bohužel. Ale pán - asi padesátiletý mladík – mě překvapil. Mile.
- To nevadí, zaběhnu do bankomatu.
Mě tak potěšil!
- Pane, víte, co v těchto dnech cíleně buší lidem do hlav meinstrem? Prý nikdo nechce platit hotovostí. A taky prý nechtějí chodit do bankomatu.
Pán je za chvilenku zpátky. To člověku udělá radost, není spící. Je nás víc. Těch pohádkových. Ne houpacích koní. Těch, co věří na šťastný konec. A on se blíží! Sice nám ho pořád oddalují; uměle. Tu si shodí dvojčata, tu si vymyslí plandemii, ale ti, co jsou lidmi, co jim zbyl IQ na výši – teď nemyslím trapnou sto sedmičku, to má jenerálský houpací kůň – tak ti empaticky vnímají, co je lež, přetvářka. Kriticky přemýšlejí. Nenechají se naverbovat mluvícími hlavami do lumpáren mocných.
To temné, co tu visí, slábne. Vnímaví lidé cítí energie. Synchronně zrovna čtu příspěvek. Padá matrix. Huráá! Škarohlídi, neochotní služebníci, bubáci hastrmani, věci se dějí! Jen mít oči k vidění. Radovat se.
Čestmir Lička
1 d ·
Všechno je to jako vařící hrnec, který má vybuchnout. Neuvěřitelné energie. Mnoho lidí nyní pociťuje silné fyzické příznaky nebo energetické a emocionální očisty. Duch hraje novou hru. To je vzrušující. Nevíme přesně, CO přichází a jakým způsobem – víme pouze, že to nelze zastavit. Takzvané ego velmi trpí, protože nemůže udělat nic, aby zastavilo kolaps jeho milovaného matrixu. Vždy lpí na známých vzorcích a bojí se změn – zejména změn, které považuje za ohrožující jeho existenci. Proto se může objevit hněv, strach, smutek nebo jiné silné emoce. Prostě vše pozorujte, aniž byste to soudili. Není třeba se v tom všem ztrácet. Je to fáze, která přejde a povede k něčemu, co si zatím neumíme představit. Brzy se bude konat největší párty, jakou kdy svět viděl. Vydržte a dělejte co nejvíce to, co vám přináší radost. Proboha, nesnažte se mít ze sebe dobrý pocit, pokud to tak není. Ciťte se špatně, když se cítíte špatně! Na tom není nic špatného. Je to prostě zážitek. Užijte si to. To je přesně to, díky čemu se budete cítit lépe. Jako vždy zdánlivý rozpor, paradox. Musí to tak být, jinak byste se ztratili v "pravdě".
Když se ti nechce do něčeho, máš do toho jít po hlavě. Jako první. Už týden něco administrativního odkládám. A dnes přišel ten čas. Právě dnes! A povedlo se. Tvořila jsem asi dvě hodinky. Povedlo se. A to jsem jednou musela zrestartovat počítač! Harmonie a tvůrčí duch mi dýchaly do zátylku. Krása stíhala nádheru.
Žofinka dnes leží okolo mě. Nad hlavou. Vedle mě. Na okraji polštáře. Vedle mě z druhé strany. Dnes docela odpočívala. Pořád jsem ji budila. Aby mi v noci nepředvedla, zač je toho loket. Včera se vyřádila, potvora. Je čas. Potichoučku, potichoulinku se vytratím. Jedna.

Dobrou noc!