Zvláštní neděle. Melancholická...

Neděle. Divná. Zas se šibuje s časem. Vůbec nevím, jestli je zimní, letní, podzimní nebo debilní. Já chci mít dohodnutý čas přírodní. Tedy v poledne mít stín přesně směřující na druhou polokouli. Je tam něco se sluncem v nadhlavníku. Nebo podhlavníku? :-) 

Na to astronomické jsem hloupá žena. Zmátne mě, když jedny jediné hodiny v domě ukazují včerejší čas a většina ostatních je od večera Petrouškem přenastavena. Což se stalo. Trouba troubovitá ukazuje deset. Jenže je teprve...

- Peťuš? Kolik teda je?

- O hodinu míň.

- Jo? A kolik to je?

Já vím, o hodinu míň. Ale směje se mi. Linda od Božího rána stojí u špalku v zahradě, štípe větvičky z třešně. Koupila jsem obrovský bezva vak na listí. Jenže nemá na sobě napsáno TSM, tedy je k ničemu. Dostal využití. Je plný větývek. Zkoušela jsem ho obtěžkat. Ani náhodou.

Flákám ranní cvičení. Slabý duch!! Holka, polepši se.

Ještě nakouknu do FB. Mám tu svého zraněného koně. Ó, komunikace pod příspěvkem dostává mírové obrysy. Mohu jít vařit. Raději bych šla pomoci Lindě hrabat listí. Sluníčko, teplo. Já v kuchyni.

Mám dvě dýně. Hokaida. Dvě sluníčka, která se urodila omylem na našem kompostu. Hledám v počítači dýňovou polévku. Ukládám si ji do skupiny Polévky. Aktualizuji hrnec. Už ji našel. Jdu na to. Mám ráda špenátové, dýňové, ale ne krémové. Vždy nechávám konzistenci nebo aspoň část ke kousání. Dnes pár kousků dýně a bramboru nechávám na kostičky v pyré. Stále to není ono.

- Dalas tam muškátový oříšek?

V kontemplaci se lehce zapomene. 

- Jo, nedala. 

Párkrát strouhnu oříškem po struhadýlku. Přidávám slanou zeleninovou pastu s krůtími prsy. Už to chutná, jak má. Množství polévky mi poněkud nabylo. 

- Lindi, dám ti dvě sklenice s sebou.

Prý jen jednu. Tak to budu asi celý týden jíst dýňovou. :-)

Linda se okolo oběda balí. Chtěla jsem upéct skvělý jablečný koláč. U nás - buchtu. Nestíhám. Odjela. Vybírám jiný do menší formy. Jsem ponořena do sebe. Přemýšlím - jak to bylo v minulých životech, jak to bylo v tomhle týdnu v DD. Točím v hlavě myšlenky. Hupsla jsem do sebe. Jsem tam zavrtaná celý den. Lidi mě ruší. Vařím, peču, smažím. Na páře měknou brambory se zeleninou, kořením a houbami. Oběd - dnes doma. Chobotnice spěchá. Chci klid. Ale mohli bychom naposledy jíst venku. 

- Ty nebudeš obědvat?

- Peťuš, ochutnávala jsem polévku.

Divná neděle. Obědvá jen Petroušek.

Balím košík k mamince. Zvonek. Deniska.

- Deni, odjíždím za babičkou.

- Tak mi tady budeme jen ve dveřích.

Denisčin bílý vlčáček byl na cvičišti. Nesu mu psí bonbony. To je radosti. Denisce nabízím dýňovou polévku; brambory s houbami; buchtu.

- Tak jen kousek.

Pejsíkovi dávám ještě z pytlíčku bonbónů pro sestřina Beníka. Ty chutnají. Jsou pro štěňátka. Už musím. Jedu. Parkuji před DD na ulici. Vnitřně prožívám znovu drásající scénu s ředitelem. Způsobuje mi zdvihání žaludku. 

Veronika a Petronilka s pár lidmi na terase. Plesám; Veronika drží za ruce paní K. Ta ji hladí předloktí. Ó, skvělá terapie. Skvělá! Paní K. netropí skandál, ačkoli slyší můj hlas. Je v klidu, v dobrém rozpoložení. Má společnost, pozornost, péči. Tělesný kontakt. Není sama. Nízké sluníčko hřeje až nepříjemně. Pomalu se sbírají k odchodu. 

Povídám si s mamkou. Kafíčko. Kompot s jablky, hroznovým vínem a meruňkami. Koláč vezmu domů... Luštíme. Mamka potřebuje na záchod. Vycházím před pokoj, žádám paní Janu o pomoc. Jdu k mamince. Luštíme. Ale stále doráží. Mami, musíme počkat; zkus sama popojet. Ne, nedá mi to. Nemohu ji nechat. Jedeme. Přichází Jana. Měla někde karambol. Nesu košilku.

- Prosím, navlékněte jí košilku. Ač vedro, přeci jenom konec října.

V jídelně si lebedí v širokém křesílku se stolečkem paní. Na svém profilu mám obrázek podobné. Byla by skvělou předlohou malířovi. Její dcera jezdí z Náchoda. Petronilka se jí ptá:

- Nechcete od těch dveří?

- Ne, je tady výměna vzduchu.

Než se vrátí maminka, povídám si s ní. Je spokojená na svém místě. Na světle a na vzduchu. Myslela, že dnes přijede rodina. Ubezpečuji ji, že za ní jezdí a určitě přijedou.

Maminečka je zpátky; luštíme. Paní Jana se ptá:

- Měla maminka kafíčko?

- Měla.

- Tak už nechce?

- Nevím.

Maminka by si dala. Vždycky by si dala. Nikdy nekafovala. Tak - ano.

Petronilka nese kafe a laskonku.

- Petronilko, vy máte mamku? Myslela jsem, že Jana...

- Dnes jsme spolu, že jo paní Konečná? 

Jsem poněkud dežo. Petronilka slouží ve starém křídle. Tady jen zaskakuje. Neptám se za koho. Jen tuším. Zatahuji mamku do jídelničky. Nechávám otevřené dveře. Petronilka maminku chválí. Ráno jí vykoupala... Vládne tu klídek, nedělní pohoda. Vím, čím to je. Chybí tu agresivní narušitel, který si plete neomalenost s asertivitou.

Jedu. Maminka je smutná. Prý jsem tu byla jen chvíli.

- Mami, jsem tu denně. Chtěla jsem s Peťulkou na sluníčku hrabat listí. 

Cestou mi na chodbě vypadl starožitný talířek z košíku. Rozbil se mi. Petronilka zametá. Sbírám střepy. Nic. Jen talířek...

Stavuji se v obchodě pro ovoce. Sluníčko utíká spát. Peťulka odpočívá. Jdu do zahrady. Chtěla jsem dolouskat loňské ořechy. Na zahradě kupy listí z rána. Linda i Péťa vršili. Chtěla jsem tu hrabat se svými za sluníčka. Místo toho vaření, maminka. To je ta svoboda!

Hrabu pod třešněmi. Sama. Nebaví mě to. Našla jsem pár lískáčů vmáčklých do hlíny. Nad hlavou duní. Brr! Strašidelné. Děsivé. Nezažila jsem válku, ale neviditelná letadla nad šedou masou ji asociují.

- Co děláš?

- Louskám si poslední vlhké oříšky. Slyšíš, jak sypou? Podívej na ty vrstvy...

- Pojď už domů.

Neděle mi utekla mezi prsty.

- Je pět. Kolik bylo včera?

- O hodinu míň.

- A to je kolik?

Jdu si na chvilenečku lehnout. Ihned spím. Probouzí mě Peťulka s Mickou v náručí.

- Podívej, Micinko, panička spinká.

Probíhám FB. Napadá mě Werichovo: O chytré ženské je nouze. O chytré muže TAKY. :-) Měl pravdu. Tolik Čechů hanobí svůj národ. Nedržíme pospolu. Některým lidem je naprosto jedno, že tu nemáme státní podniky. Chjo. Dráha jater - Ireno, uklidni se. Čtu:

... my jsme Kocourkov, který nemá šanci, jsme kam vítr, tam plášť, hlavně přežít. velebnosti, bliju nad tímhle národem!!!

Má tam chyby. Napadá mě: Drahá, a já bliju nad tebou. Ubohost. Nelajkuji, jdu od toho pryč. Namáčet se do zbytečných, hlavně nekonečných konverzací.

Hodně lidí při nesouhlasu reaguje slovem blbost!

Mně se to zdá neurvalé. To, že si myslím, že někdo nemá pravdu, ještě nemusím tak rázně hodnotit. Co když to není blbost. Většinou píšu: Nesouhlasím. Nesouzním. Mám jiný názor. Vnímám to jinak.

Po svých nesouhlasech někdy dostanu do nosu. Ihned tyto negativní štváče u sebe blokuji. 

Konečně; čtu zprávu od jednoho svého kuchaříčka.  Ve stories vidím láhev dobrého vína. Přihlouple navazuji konverzaci: 

- Co to je?

Jasně, že vím, že to je víno. Píše:

Krasne dobre vino. A zbytek nedelni kachnicky. Dnes to byl krasny den. Prijel za mnou tatinek, tak jsem udelal dobry obed a tak nejak vsechno bylo hezke.

Zprávu končí heboučkým spokojeným smajlíkem. Krátké, hezké, pozitivní čtení. Fotečka knedlíků se zelím. Bože, vypadá to lákavě... :-)  

Zpráva dne. Silvestr je ještě daleko. To nevymyslíš. Co mě to tak napadá ve spojitosti s velkým národem?

- Američané chtějí vyvinout ekologický tank na sluneční baterie. (Oxymoron.) Prý sníží náklady na dopravu nafty na bojiště. :-) :-) :-)  

Kdyby raději přemýšleli zcela jinak. Žádná agrese. Žádné lži. Žádná válka. Jen mír, mír, mír.

Dnes jsem se zavrtala do sebe. Chtěla jsem být sama. Rozjímat. Přemýšlet o sobě. Je půl dvanácté. Nebylo včera náhodou půl jedné?

Tak to už letím spát!

Dobrou noc!

Doporučuji:

https://www.youtube.com/watch?v=MtIX80kVI3w