Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí:
- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí.
Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. Jen ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích...
Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu.
V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni...
Pokud máte možnost poslat dar na doménu a další prémiový balíček standard pro doménu počteníčko...
zde je číslo konta: 8302530257/0100 Do zprávy pro příjemce: DAR
Děkuji
Paní Hrobská, měla jste za půl hodinky skypovat s maminkou. Ale já ji musím poslat do FN. Ona nám sklouzla z vozíku. To se stane. - Ať vás ani nenapadne ji po návratu zavřít na samotku!!! Víte, jak jste to před čtyřmi roky zvrtali, když si zlomila nohu. Žádná narkóza!!!
Ve čtvrtek 20.5. nás zavolali do FN k rozloučení. Maminka 21.5.2021 ve 4.10 hod. nad ránem vydechla po krvácení do mozku naposledy.
Měla zdravé srdce, ledviny, v 94 letech jsme luštily křížovky. S odchodem i v tak vysokém věku jsme nepočítali. Ředitel DD neprojevil jakoukoli účast.
Odskákala mamčinu smrt infarktem.
V tropickém červencovém dni jsem se vypravila k soudu, abych ji obhájila. Obviněn měl být systém, tedy ředitel organizace, který nezajistil včas opravu sprchy, kterou pečovatelka nahlásila týden předem.
V poslední době ráda vstávám. Raduji se ze slunce, z deště, z ptáků na krmítcích, z mlaskajících koček, z možnosti vyběhnout, vyjet, pomáhat. Je mi úplně jedno, co se děje ve vnějším světě. Je to takový permanentní rauš. Bez ničeho. Jen tak. Tetelení v srdci. Radost. Nadšení.
Plány kapitalistů zhatí, naši vepři boubelatí. Moje plány zhatil – obyčejný déšť. Kdyby jen začalo pršet, to bych pracovala. Ale jít rovnou do deště, do intenzivního, ne, to ne. Když ne do zahrady, doma je práce taky dost. Mám tu dva javorové listy. Mohla bych na ně něco namalovat. Jenže než se k tomu dostanu, do odpoledne zkrabatěly.
Sobota. Sluníčko. Než já se vypravím do zahrady. Sychravo. Šero. Hnusno. Dnes jsem prováhala slunce u plotny. Teda – taky jsem si přispala. Ranní sluníčko i v peřinách. Vstávám na přípitek horkou vodičkou brzy. Ale vracím se do postele. Kočky spí. Počkají.
Nepřekonatelný den. Užívám si svět, přírodu, kočky, důchod, lidi. Jupíí!
Prší. To je dobře. Dnes si odpočinu. Vstávám. Nevěřím svým očím. Sluníčko. Vítr rozfoukal stříbro. Objevil se azur. Opravdu čisté nešedé azuro. Radost.
Bude jedna. Ráno. Už půjdu spát. Ráno jsem se vzbudila brzy. V osm. To je jako v devět. Hodinku jsem si četla. Dnes jsem se začetla do knihy Vzestup a pád lidské mysli od dr. Stránského. Čte se to jak víno. V úvodu shrnul něco o neandrtálcích a informacích, na které mám jiný náhled. To mi ale vůbec nevadí. Píše...
Dnes státní svátek. Jsme už sedm let bezprizorní. Smlouva o republice platila jen na sto let. Přesto si místečko, kde se na planetě cítím doma a v bezpečí, zaslouží popřát, aby se dostala zas do našich rukou.
Jak ponocuji, dlouho se mi nezdály sny. A najednou se mi vrátily. A pamatuji si je. Apřed šesti lety jsem hovořila s dr. Svobodou z ostravské univerzity. Vysvětloval mi sny asi třicet let staré. Skupina snů o obrovských pavoučích chlupatých nohách, dvaceticentimetroví pavouci visící nad postelí na šňůře, gejzír stříhavek, tedy škvorů a jiných...
Ránko. Deštivé. Dnes už zatopíme. Říjen byl relativně příznivý. Jak jsme prvního a druhého slavnostně zahájili topnou sezonu, tak jsme ji pak přerušili. Dům držel teplotu. Dnes nevlídno.
Půlnoc. Dnes prý budeme spát o hodinu déle. Nikdy nevím, jestli hodiny posunout dopředu nebo dozadu. Ale prý je to už naposledy. Povídali. Hlavně je mi úplně jedno, jestli se stmívá dřív nebo později. Člověk se zařídí a hotovo.
Pátek. Zamračeno. Připiju horkou vodou na lidi, na probuzení, na srdečné upřímné vztahy, na lásku, zdraví, štěstí, čistou oblohu, přírodu, na probuzení, na MÍR!
Ach, ten virtuální svět. Přes den se vystavuji slunci. Věnuji se zahradě. Muzlám se s kočkami. A pak je půlnoc a já si pokazím všechny krásné zdravé vibrace tím, že čučím do FB, telegramu, Messengeru…