Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí:
- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí.
Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. Jen ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích...
Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu.
V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni...
Paní Hrobská, měla jste za půl hodinky skypovat s maminkou. Ale já ji musím poslat do FN. Ona nám sklouzla z vozíku. To se stane. - Ať vás ani nenapadne ji po návratu zavřít na samotku!!! Víte, jak jste to před čtyřmi roky zvrtali, když si zlomila nohu. Žádná narkóza!!!
Ve čtvrtek 20.5. nás zavolali do FN k rozloučení. Maminka 21.5.2021 ve 4.10 hod. nad ránem vydechla po krvácení do mozku naposledy.
Měla zdravé srdce, ledviny, v 94 letech jsme luštily křížovky. S odchodem i v tak vysokém věku jsme nepočítali. Ředitel DD neprojevil jakoukoli účast.
Odskákala mamčinu smrt infarktem.
V tropickém červencovém dni jsem se vypravila k soudu, abych ji obhájila. Obviněn měl být systém, tedy ředitel organizace, který nezajistil včas opravu sprchy, kterou pečovatelka nahlásila týden předem.
Šero. Za závěsem prosvítá můj hedvábný lampionek. Petroušek mu vyměnil baterii. Jeho nabití vydrží celou noc. Připomíná mi něčím dětství. Nechávám si při usnutí maličkatou škvírečku mezi okraji neprůhledného závěsu. Nechávám se odnášet tam, daleko, do bezpečí maminčiných křídel.
Probouzím se zase do krásného dne. Senioři se mají! Odpracovali si život. Zaplatili si na důchod. Pokud neberou léky, jsou zdraví, nechodí o holi a nečekají na nějaké zázraky, jsou v nejhezčím období života. Nestýkám se s těmi, kteří stále kňučí, skuhrají, vyprávějí o svých nemocech a nadávají. Pěstuji si své pozitivní energie. Důvěřuji toku...
Jak je možné, že jsem dřív nevnímala, necítila jemné energie, sebe, své tělo. Probouzím se. Slunce. Ještě v čistě povlečené posteli zdravím nový den.
Šest ráno. První mžiknutí na den. Teď? Ještě minuta – půlnoc. Počasí prapodivné. Uprostřed dne 14°C!! Kdepak jsi, babí léto! K večeru teploučko, zítra má být, říkal radar, o 4 méně. O víkendu 26°C. Takové pěkné vyrovnané podzimní počasí, co?
Neděle. Nic se nedělá. Venku mokro. Vracím se do postele.
Sobota. V hlavě mám mírný chaos. Určitě se chci postarat v první řadě o Petrouška. Mám v plánu navštívit vinobraní v Kuksu. Autem? Ne. Kuga zůstane ve stáji. Pojedu vlakem. Čím dýl vstaneš, tím míň času máš. Odhrnuji záclonu v kuchyni na okně. Pozoruji kytky. Jejka. Okolo oken jde maličká ženská usměvavá postavička. Mává. Ivanka!
Tenhle týden jsme si udělali jako že "dovolenou". Každý den si naplánujeme výlet. Aktivní. Abychom pocvičili kondici. Včera výjimka. Práce na zahradě.
Ani mi nepřišlo na mysl, že je 11.9. Učila jsem tehdy nově na gymnáziu. Odjela jsem si po vyučování na kosmetiku. Když jsem se vrátila, měla jsem na telefonu zprávu, ať se podívám, teď nevím, jestli na TV nebo na net. Ale ten byl tehdy ještě v plenkách. Asi na TV. Jela jsem domů. Oči mně slzely z hypoalergenní kozí...
Dnes jedeme na Šerlich. Už jsme tam nebyli asi třicet let. Někdy před dvaceti lety jsme přestali jezdit lyžovat na Martu do Deštné. Asi pět let jsem v létě navštívila chatu Kunc s meditačním týdnem. To už je taky tak deset let. Deštné, Sedloňov jsme pozapomněli. Jo, asi před třiceti lety jsme stihli jet na zimní pobytový tábor Lindy nahoře...
Úterý s třemi devítkami. 9.9.2025
Pondělíčko. Na desátou měli přijít manželé. Nepřečetla jsem si včera večer omluvnou SMS. Na čtrnáctou měl přijet pán. Zapomněl. Petroušek měl dnes dovolenou. Měli jsme v plánu vyjet na výlet. Sluníčko. Teplo. Budiž. Chtěla jsem se podívat za hranice do polských hor, odkud je vidět do Českého koutku. No nic.
Tak dnes. Dnes je ten den. :-) Neděle. Večer se zatmí měsíc v úplňku. Nechci nic zmeškat, ponechat jen tak volně ležet ladem, vytiskla jsem si na září itinerář. Dnes první den rituálků.