Divnosmutný, podzimní... 

Páteček. Prosmýknul se mi mezi prsty. Jak jste to měli Vy dnes? Dilatace času. Lezu s radostí do slunečného dne. Micka na okně. 

Pracuji na dálku. U práce se mi honí myšlenky na pořad Helenky Heclové Saturn a Pluto v akci. Zdůrazňovala otce. Pokud zemřel, pozapomene se... Nevtáhne se do života. Nekomunikuje se s ním. Pak člověk nemá dostatek energie. Neformálně je dobré vytáhnout fotku, popovídat si s ním, zapálit svíčku. Zpřítomnit ho. Dostat ho ze zapomnění do srdce. Vtáhnout ho do života. Otec je spjatý s naší identitou. Potřebujeme oba rodiče, ale v rodových energiích otec určuje identitu člověka. Identitu máme po otci. Pokud někdo chce vědět, kdo je, musí znát, kdo byl jeho táta. Toto je obsah tranzitu. Nevíš? Nemáš kreativitu, nevíš, co máš dělat. Pokud kreativita upadá, člověk se cítí jak leklá ryba; je potřeba přivést energii otce, ať je jakkoli dlouho mrtvý. Pokud lidé nechrání vzpomínky na otce, na lidi pak padá smutek; nemají dostatek energie. 

Intuitivně jsem si do pracovny pověsila asi před šesti sedmi lety velký obraz táty. Čas od času na něj ukážu:

- Zemřel, když mi byly tři roky.

Jako kdybych se vytahovala. Podívejte na mě, půlsirotek! Tři roky a čtyři měsíce bylo té malé Irence, Reničce, Renulce. Tatínek odešel v listopadu. Můj odchod do důchodu taky v listopadu. Po čtyřiceti letech a čtyřech měsících...

Když jsme stavěli dům, přišla jsem sem v lodičkách. Podlahy anhydro připravené k vylití. Polystyrenové bloky přesně nařezány, zabaleny do tlustých igelitů. Našlapovala jsem opatrně po povrchu. Zasvětila jsem dům. Požádala jsem ducha místa, aby nám umožnil žít tu s láskou, družně, šťastně, v hojnosti... Když jsem poděkovala, spadl z ještě nezakrytých stropních trámů drobeček. Jako když ztvrdlý kousek chleba vydá zvuk při dopadu kam? Na ubrus? Z trámu asi spadl kousek malty, betonu? Uslyšela jsem dopadnutí na igelit. Zavolala jsem mamince: 

- Mami, zasvěcuji dům. Někdo tu se mnou asi je. 

- Táta. Je tam s tebou táta. 

Tak nevím, vzpomínám na něj často? Nebo málo? Stačí to? Další táta z obrazu se na mě dívá v ložnici. Denně ho vidím, aniž bych si to uvědomila. Mám tam na zdi všechny své nejbližší. Meditativní nálada se k práci vůbec nehodí. Přestávám. Meditovat? Ne, pracovat. 

Jdu na chleba. Jakpak mi to dnes vyjde? Kvásek se přes noc snažil. Přenádherný. Měla bych dát dvě stě padesát gramů žitné. Nahrazuji větším množstvím kvásku. Klidně tři sta padesát gramů. Místo půl kila hladké mouky dám o něco méně. Používám špaldovou. Pšeničnou někdy chlebovou. Ale nemám to ráda. Pšenici - agresivní k lidskému mozku. Dráždí střevo...  Někdy přimelu ovesnou, někdy přidám pohankovou. Dnes žádné moučné experimenty. Na těstě už cítím, že je to ono. Jen žito a špalda. Trochu pohankových vloček. Těsto dýchá. Lehounké. Vše jsem dobře trefila. Trošku koriandru, soli tak akorát... Chleba jak za mého dětství.

Měla bych dát ještě zákaznický servis. Ne, jen nové paní XY. Kontroluji její svačinky, oběd, pitný režim... Spokojená. Pochvaluje si bylinný koncentrát. Štěpí tuky v cévách, podpovrchové, vnitřní... Bystří mysl. - Čas se krátí. Nákup už nestihnu. Maminka.

Včera se ve velké jídelně nesvítilo. Šero, tma. Venku ostré sluníčko. Dnes se v jídelně sedí pod jedovatým bílým zářivkovým vlněním. Irenka mě zdraví, Květuška hlásí, že maminka spí. Trošku jsem se vystrašila. Přes léto mamka po obědě neodpočívala. Dřív si po obědě vždy dáchla. Uklidňuji mysl - je to normální. Nesu nakrájený chlebíček, med, švestky, jahody, víno, máslo, termosku... Připravím občerstvení... Potichoučku pokládám košík. Mamka procitla. Hned je živá. Vysadit. Ustrojit. Na slunce. Očividně se nabíjí. Koupe se v sluneční lázni. Hostím ji. Vařím kafíčko. Krájím jahodu na malý talířek s cukrem. Už není křehká. Tuhá. Jahoda. 

- Mamko, přivezla jsem tvaroh. 

V košíku se mi sklenice naklonila. Utírám, co se dá. Podávám mamince.

- V tom jsou třešně?

- Borůvky. Je to syté. Můžeš si to sníst večer.

Luštíme. Víc slyším její "nevím". Znepokojuje mě to. Že by sluníčko zhoršovalo koncentraci mozku? Rozespalost? Opakujeme, odvozujeme, vyvozujeme, analyzujeme.

- Mami, to jako nevíš? Snad ne, ty jsi zhloupla?

- Zhloupla; a hodně.

To jsem slyšela už včera. Nechci tyhle kvantové skoky dolů přijmout. Vyhazuje mě to z míry. Na půl čtvrtou jedu masáž, kosmetika. Už jsme tam měla být. Těžko odcházím.

- Květuško, nechala jsem mamku na terase, ale asi bude chtít jít za lidmi tady do toho hangáru...

Květuška (ostatně jako všechna pečovatelská děvčata) spolehlivá. Talířek s kousíčky chleba s máslem a medem a zbytek tvarohu mamince předloží tady v té nádražní hale místo večeře.

Mamka si někdy myslí, že je na nádraží; a ona je jen v průchozí ratejně DD. V "jídelně". To by se zakladatel továrník Sehnoutka divil. Jedu. Frčím mezi poli. V Josefově čekám, až vyjede auto. Paní dokuřuje. Konečně. Vhečmám se na jejich místo. Díky za něj. Omlouvám se paní Tamaře.

- Tamarko, nechtěla jsem utéct od mamky. Běžela jsem teď od auta a hlavou mi běželo:

- Ty si utíkáš na relax; maminku jsi tam nechala; a budeš mít ještě příležitost pohladit mamku?

Tamarka mě uklidňuje:

- Toto si říkám deset let, když jdu od maminky...

Povídáme si. Snažím se zapomenout. Vyprávím o naší dřevěné koze. Už jsem její příběh popisovala. Letos o prázdninách naposledy. 

https://www.poctenickozesrdce.eu/l/vypnete-wifi-uz-vam-to-pujde/

Smála se. Prý jsem hééérečka. Jo, jsem. Proto mám ráda paní K. Je to héééérečka. Dnes na chodbě seděla u okna. Zhroucená. Smutná. Vidím na ní devastaci. Když přišla před nedávnem do DD, hovorná, vcelku veselá... Srdce se svírá, co udělá systém. Kéž by bylo víc peněz! Kéž by bylo víc pečovatelek. Všechna čest jejich práci. Dvanáct hodin (někdy třináct) na nohou. Vysilující, vysávající, těžká robota. Ty na druhém patře si zaslouží jedničku. Dnes tu sloužil pan Martin ze třetího. Taky skvělá bytost. Veselý, udělající, slouží srdcem; stojí mu za to, vyvézt i před obědem lehátka na terasu.

Po masáži mě Tamara vždy něžně umlčí:

- Nyní už ticho, budete relaxovat.

Dbá na to, abych si masáž očí, víček, jemných svalů na obličeji, dekoltu řádně užila. Většinou usínám...

Tamarka je Běloruska. Světoobčanka. Říká mi, že nějaké muslimce říká:

- Proč ty máš černým hidžábem zakrytý obličej? Lidi se tě tu bojí.

- Chcete říci, že nosí zelené hadry? Tak to přesně vím, o které strašidlo jde. Před týdnem šla okolo nás. Byla zahalená v zeleném. Lekla jsem se, že jde klekánice. Na věži zvonili osmnáct hodin.

Tamara se řehtá.

- Irenko, vy dobře hovoříte rusky.

- Děkuji za kompliment. Ještě jsem se chystala na ochutnávku vín do bastionu. Ale vypadám jak čarodějnice. Vlasy rozcuchané, mokré. Obličej smytý.

- Vypadáte nejlépe přírodně! 

Nesouhlasím. Podává hřeben. Odmítám - jedu k Petrouškovi. Než jsem jela, měl snahu mě provést zahradou. Prosvětlil ji. Stromy prořezal. Pár jablíček očesal. Tak teď budu mít čas. Kde je? Volám:

- Peťuš! Jsem tu!

- Kde seš? Honíme se okolo baráku. Tak jsem tu vrbu zkrátil sám.

Minulý rok jsem mu držela žebřík. Vrba povolila. Petroušek sťapknul po příčkách jak ohnivá čára. Ťap, ťap, ťap. Já bych seskočila. On pečlivě a nesmírně rychle skmital po špryclích a nadpřirozeně rychle u toho ručkoval. .-) Vyčítám mi, jak jsem se mu smála. 

- Péťo, podržela bych ti žebřík!

- Jako loni!? Kde mám klíče?

Obcházíme zahradu. Předvádí, co stihl udělat. Hledá u toho, kam si klíče položil. 

- Peťuš, nedal sis je někde na parapet? Odemykám domovní dveře.

- Už je mám. Víš kde jsou? Já si tu blbost užívám. Jen co je pravda. Na věšáčku byly. Zamknul jsem a šel do zahrady zadním vchodem...

Řehotám se jeho průpovídkám, jeho memům, vtípkům, humoru, jeho mluvě.

- Všechno mě bolí.

- Proč neuděláš třeba dva stromy denně? Tady máš sportovní výživu a vezmi si guarany. Tady, Petroušku! :-) 

Než by nosil brýle, raději nevidí. Zůstávám s ním doma. Ochutnávku vín oželím. Telefon. Nová spolupracovnice. Tak ještě hodinu a půl pracujeme. Na ochutnávce bych nepomohla...

Procrčel mi mezi prsty divno smutný den. Nebo radostný? Čím to? Propojím se s tatínkem. Vždyť o tom vím.

Dost, jdu spát.

Dobrou noc!

P. S. zajímalo by mě, proč je kudla zabalená v dvojitém umělohmotném pouzdře a vsunuta do pevné papírové krabice. Dál bych chtěla vědět, proč tak malá kudla má ty obaly o polovinu větší. Gréto, pocem, tady můžeš protestovat. Tolik zbytečné umělé hmoty a papíru...