Radost ze života - epigenetika - Ti prodlužuje život. Směj se, řehtej, usmívej, uculuj a šťastně klusej životem
Nasmála jsem se. Není čemu? Je! Absurdita světa mě přivádí k explozím smíchu. Například když někdo dělá z lidí blbce. A ti blbci nejsou. Vědí, že císař je nahý! To je překvápko. Cesta vlakem do rozbité země. Fingovaná? No, nevím. Superman, Rumburak nebo baron Prášil by ji zvládnul lusknutím prstu. Nebo Elon Musk v Kyjově přichystal nějakou raketu. A stihlo se to.
U Zítka jsem se dobře pozdravila. Bránice řádila.
Světe, div se, Seznam zprávy ukazuje obrázky premiéra země v lidové tvořivosti.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-15_Super_hrdina
Spíš to vypadá, že vlak jel do Kyjova, a ne do Kyjeva. Pavel Zítko mně natřásl bránici luxusně. Jednak se podivoval, jestli nekoupili ten japonský rychlovlak. Pustil stylovou písničku Věry Špinarové Raketou na Mars. :-) A prý, kdyby tu dnes přistáli mimozemšťané, což už brzy nastane, tak by Péťa držel headline.
Dnes jsem s lítostí zaznamenala, jak přivezli nejlepšího kanadského ostřelovače. Fešák to byl. Hezký člověk. Za dvacet minut byl mrtvý. Škoda mladého života. Včera letělo video, jak novináři vytvořili fejk filmek. Vedle toho, jehož jméno se nesmí vyslovovat, posadili svého kolegu s cedulkou aj láv Ua. Video se našim expertům povedlo! To by nebyl Zítko:
- To myslím, že by měl ještě kratší životnost, než ten kanadskej snipr.
Dnešní dobu je třeba přežít. Zásadně se neklanět svaté bedně. Je to dílo satana. Vtáhne tě a nepustí. Hledat si radosti života.
Vyprázdnila jsem krabice s bílými vejdunky. Bílé jsou vzácnost. Hledám telefon do MŠ. Nabídla jsem návdavkem ještě špulky od toaletního papíru a utěrek. Přistála jsem u školky. Už o mně věděli.
- Já jsem si zrovna říkala, že chci dělat s dětmi konývky. Totiž příští týden bude Den vody.
- Ten už byl myslím 19.1.
- No, ale teď bude první jarní den a hned Den vody. A tak máme z čeho vyrábět.
- Paní ředitelka mi slíbila fotky. Buď po manželovi a nebo jestli si zaznamenala můj telefon.
- Pošleme vám.
- A já je ukážu na FB.
V srdci radost. Frčím na parkoviště obchodního náměstíčka. Běžím k nebi. Už po šesté se dostanu tam nahoru k barokním pevnostním prachárnám. Ruiny to budou co nevidět. Hlavně, že se staráme o cizí. Naše hospodářství připomíná turecké. Labská cesta zapráskaná kládami, nad hladinou neprořezané koruny stromů. A nad městem tři nádherné barokní stavby. Galerie, hotel, kavárna, zábavní centrum. No jo, jenže to je za městem, že jo? A kde vzít peníze. Jen co nás stály testy! Miliardy.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-16_K_obloze/
No nic, raduji se. Zahýbám za obchodní zónou do luk. Družstvo Stavba. Zchátralý dům. Ošklivý. Funguje? Míjím obrovitou továrnu Kimberley Clark. Naproti Kratzer. Nové provozy. Modrá a bílá barva. Běžím k Dolcům. Rybářská klubovna u rybníka. Je to tam pohádkově krásné. Víc než krásné. Tiché. S vodou. Vrbami, krmítkem. Pár stavení. Zahýbám úzkou cestičkou nad potůčkem. Vyrovnaná hromádka dříví. Okolo sedátka. Jen zapálit. Opéci si něco na ohni. Vycházím na úpatí kopce. Ne. Není to kopec. Stráň. Zvlněný terén. Úplně nejvíc se mi líbí pohled zespoda nahoru k obzoru. Jsem tečka ve vesmíru. Jsem nic. Jsem jenom maličkatá buňka velkého světového komplexu. On pohled shora je taky okuzlující.
Mám ráda humor JP Searse. Video, kde odporný šváb se svými nohsledy chce z každého člověka udělat heknutou trosku bez vůle.
JP Sears. Skvělá ilustrace:
Jenže já jsem tečka vědomá. Pod Boží ochranou. A nikdo na mě nesmí a nemůže. To je zákon Vesmíru. Mocní vesmírné zákony nedodržují. A to se nevyplácí. Předvádějí nám své plány ve filmech. Teď už i docela sprostě v knihách. Třeba jeho Velký reset. Nečetla jsem ji. Jen úryvky. Hnůj. Fuj. A náš Havlíček ji měl povytaženu z police. Dával na srozuměnou:
- Národe, dej si majzla, rozšmelcujeme tě. Pche!
Vybíhám kopec. Ale dnes jdu bokem. Míjím první prachárnu. Jsem přesvědčena, že prach byl v té nejvíc poškozené. Zdevastované. Ale stavebně nejkrásnější. K ní mířím. Potkávám pár žen důchodkyň s hůlkami. Jdu ostrou chůzí. Na cestě úhledný pytlík se dvěma vypitými plechovkami, na dně houska a papíry od něčeho. Pišingrů. Cestou zpátky to seberu.
Cíl: Most nad dálnicí odnikud nikam. Ráda stojím nad auty. Uhánějí pod nohama; vím, kde jejich cesta na téhle dálnici skončí. Tam, kde mi Péťa kladl na srdce, pojedu-li z hor, abych se nespletla a nenajela na dálnici. No tak bych najela. Za chvilku bych na sjezdu sjela.
Nejprve jsem si chtěla sundat bundičku. Nakonec jsem si nasadila i kapuci. Bylo příjemné hřát se na slunci a mít u toho krytý krk.
Přemýšlela jsem, kdo tudy jezdí. Tolik rozjetých kaluží. Tolik otisknutých pneumatik. Právě proti mně jede obrovská asi tatrovka. Vyrábí se ještě? Ustupuji. Dívám se, kam jede. Veze nad dálnici hlínu. Sbíhám stráň. Potkávám bývalého souseda z paneláku. Víc jak dvacet let jsem ho neviděla. vykračuje jen ve svetru s hůlčičkou. Prospěje mu to na jeho bříško. Tak jako mně. Nabrala jsem skoro tři kila svaloviny. Odpálila necelá tři procenta tuku. Snížila jsem si viscerály. Vyplatilo se běžkovat, chodit, jezdit na kole, lyžovat. Děkuji za všechny své aktivity, milé moje tělo!
Nakupuji. Óóó! Radost. Vidím po tak dlouhé době obličeje personálu, jejich úsměvy. Jsou šťastní. Já taky. Ale oni víc. Kluk u pokladny mi říká, že první den to bylo divné.
- Pořád jste si rovnal něco na obličeji, co?
- No.
- Ale rychle si odvykl.
- Hlavně, aby se to nevrátilo!
- Nevrátí. V létě se stanou obrovské dva archeologické objevy. Zapomenou na mučení. Budou mít jiné starosti. Zmizet z povrchu zemského. To už vydržíme.
Po dlouhé době jdu do Pepco. Utrácím lehce peníze.
Peťulkův strejčínek bude mít narozeniny. Zabalila jsem krabici dárků. Pošlu přes Zásilkovnu. Jo, to se hezky řekne. Aplikaci mám staženou. Platím 69,- Kč. To oproti drzé poštovní obejdě Jde. Peníze odeslány. No jo. Jenže jakou adresu napsat na balík. Výdejnovou? Spekulujeme, co jsem tam napsala v prosinci.
- Peťuš, logicky. Když nám dojde balík do zásilkovny, je na něm naše adresa. Nám přijde kód. Strejčínka jsem se zeptala, která výdejna je mu nejblíž. Tak tu jsem vyplnila v telefonu.
Dávám mu papír s kódem, heslem, adresou výdejny a adresou strejčínka. Ráno, až budu spát, všechno zařídí. :-)
Čas letí. Řehotám se s Petrouškem. Jsme staří. Dva ze staré školy. Někam ještě jede. Na dvacátou se připojuji na školení. Pro mě potřebné. Výživné. Po dlouhé době si dělám skrýny obrazovky a poznámky. Devět.
- Jé, Peťuš, já jsem šla přiložit a zapomněla jsem zatopit.
Máme tu teplo. Topila jsem do tří do rána. Náš dům je konzerva. Sice jsem měla otevřená okna, ale venku hřálo sluníčko. Péťa s chladnokrevným obličejem suše poznamenal něco jako, že si všimnul, a že si zvyknul, a že v posteli zmrzne a že hlavně já budu mít v noci teplo. :-) Bože, on je skvělý. Vtipkuje a nevynadá mi. Přišel za mnou.
- Peťuš, obejmi mě.
Řehtám se mu v náručí.
- Nevíš, kde je kocour?
Díváme se na jeho obvyklá stanoviště. Předevčírem si to drzoun spletl a upelešil se na Péťově přikrývce v ložnici. Dnes za mnou přišel do pracovny. Vyhnala jsem ho. Tady je prostor pro Kitty. Za chvíli koukám, leží na bílé dece. Vrátil se do pracovny na bílou deku! Sesunula jsem ho. Běžel přede mnou. Vzala jsem ho do náručí. Vysvětlovala, že tam není jeho místo. Odnesla jsem ho na terasu na židli. Koukal. Nevěřil, že smí ležet tam, kde se o víkendu rozvaluje Kitty. Nechala jsem ho spát na sluníčku a odjela. Hledáme tedy kocoura. Slyším z ložnice:
- No Moure, ty drzoune! Co tady děláš?
Co asi. Hověl si.
- A mazej! Mazej! Pocem. A ven! Kde seš? Moure, vypadni!
Potichu se směju jejich dialogu. Mourek ani nebékl. Péťa ho hnal domem. Mourek třikrát oběhl obývák než se trefil otevřenými dveřmi do zahrady.
- A nech ho venku vymrznout!
- Nechám! Šmejda drzého.
Petroušek usnul. Mourek už určitě vymrznul. Jdu zavolat potichu neposluchu. Hupsnul do domu.
Ještě kontroluji telegram. Mám tam dotaz. Dopoledne jsem natočila svačinku.
Irenko vy jste v tom nátělníčku na tom videjku taková štíhlounká, jak dlouho jedete Herbalife a kolik jste musela zhubnout už od začátku?? Kolik je vám let? Jste kočka a jak lyžujete a sportujete, no paráda 🍀💚💐💗🌞
Ještě odpověď:
Kdysi jsem začínala oteklá, ne moc tlustá, ale těch 12-13 kil jsem zhubla. Ona se mi změnila kvalita těla. Narostla svalovina, ubyly tuky. Začínala jsem na konci června před 11 lety. Letos mi je v červenci 66 let. Udržuji si ohebnost, pružnost těla, někdy jedu na kole, v zimě jsem necelé dva měsíce jezdila za sněhem běžkovat, lyžuji, asi před měsícem jsem objevila krásu chůze. Měřím 180, mívala jsem 185, mám dvě vyhřezlé plotýnky, kdysi jsem umírala, no a byla mi dána příležitost. Zrovna předevčírem jsem o tom psala v počteníčku.
https://www.poctenickozesrdce.eu/l/utikam-k-babicce/
Mezi 30-40 Vám ubylo 10% svaloviny, přirozenou cestou, mezi 40-50 je to asi 2,8%, mezi 50-60 dvojnásobek. Rapidně se mění kvalita těla. Zalévá se tukem, Proto je třeba tělo vyživovat, hýčkat, rozmazlovat. Protože Vaše tělo je kočár Vaší duše. A v něm se prezentujete. No jo, jenže emblém na dvířkách už je odřený. ára G ši vá. Je třeba dopsat písmenka, hezky natřít, nalakovat. Jo, to péro, co vyskočilo z polstru, to je třeba taky opravit. A nahoře ve svítilnách - joj, ty jsou očazené! Tak vyčistit skla a rozsvítit médium. Nablýskat okýnka. Očistit loukotě od bláta, a teď? Teď můžete vyjet. Předvést svou jízdu městem. To budou všichni koukat. Klárka jede! Novým kočárem. A vy se budete smát. Protože jen Vy víte, že jedete tím starým, ale renovovaným. Dobrou noc! :-)
Tak dobrou! :-)