Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí:
- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí.
Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. Jen ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích...
Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu.
V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni...
Skyp s maminkou v deset. A od 7. října vycházka s ní v půl druhé. Naživo. Hurá! Balím, balím, balím. Nový hrneček. Není malý, ale není to kotel, v němž čaj vychladne. Akorát. Raději ještě jeden. Do stařičké široké termosky z maminčiny půdy jablíčkový kompot. Jasně, do mé červené termosky s nápisem Herbalife vařicí vodu. Med. Hustý; lesní; z farmy....
Protahuji se. Čistě povlečeno. Naškrobené povlečení šustí. Miluji. Mohla bych začít škrobit zcela postaru. Maminka vždy nalila do velikánského prádelního (vypadlo mi á) hrnce uvařený škrob. Z lahvičky nasypala na dlaň trošku šmolky. Zamíchala. Bílé prádlo pak díky šmolce získalo jiskřivou běl. Protahuji se.
Konečně - úterý za námi. Odtikávají dny z roku, který v mysli vyškrtnu. Rok strávený v neviditelném lágru. Ještě že jsou okolo mě hodní lidé. Dá se dělat, jako že nic.
V poslední době jsou dny stejně šedivé. Nevyjíždím, vždy přemýšlím, co je vůbec za den. Doufám, že neblbnu. Vždycky si totiž vzpomenu. Zatím.
Probouzím se. Brr. Budík. Co je za den? Ne a ne a ne si uvědomit. Neděle. Nedělenka. Dnes nemusím nc. V deset skyp s mamkou. Mám čas. Od devíti cvičení s Janou van Coppenolle: Jóga a klidný vstup do nového dne i nové éry. Pružnost, krásná vize pro lidstvo.
Tak dnes. Zas virtuálně. Jak mně se vždycky nechtělo! Škola úspěchu. Inspirace. Zkušenosti. Hodnocení. Byly doby, kdy jsem byla v produkci na předních místech. Není to špatné. Z takového kvanta lidí! Na to, že důchodkyně pomáhá lidem lážo plážo (dle mého milovaného mladého kolegy Míši - a u toho se Irenka šťourá v nose) tak jsem stále úspěšná....
Konečně. Dvojnásobně. Pátek, a ještě adventní. Sluníčko už se blíží. Dělá pomaloučku zázraky. Stalo se mi dvakrát v těchto temných dnech, že se mi zdálo, jakoby na mě zboku zářilo. Po otočení hlavy tam nic nebylo. Buď blbnu nebo stárnu nebo začínám být osvícená. :-)
Ráno. Protahuji se. Hup, v posteli Zrzka. Rarach. Dobře ví, že nesmí. Tak si zkouší.
Večer. Ve dvacet ještě školení. Ráno jsem se dospala, ale hlava mi už tluče o klávesnici. Nestihla jsem zase všechno z papírku. Ale! ŽIJU!
Adventní úterý. Dnes se narodila Linduška. Volám jí. dnes se vydala na cestu do kanceláře. Funí. Chodí pěšky dlouhé túry po Pze.
Na desátou ke kadeřnici. Mám na mysli Lindina slova:
- Dobré ráno! Peťuš, tady koukám v letáku; měli kapesníčky třívrstvé, vidíš?