Nenechejte se zmást datem. 16.10. 2018 je den založení blogu :-) 


Píšu denní shrnutí, sloupky, deník, někdy fejetony na FB. Už víc jak rok mi lidi navrhují: Založte si blog. Neumím... Na kraji října 2018 mě na jeden den zablokovali. Nespravedlivě. Poslední kapka. Začala jsem hledat, snažit se a výsledek je tu. Budu ho vylepšovat, zkrášlovat, piplat, aby tady bylo útulno. 

6.8.2018 na terase DD. Už skoro rok zlomená stehenní kost brání v pohybu.
6.8.2018 na terase DD. Už skoro rok zlomená stehenní kost brání v pohybu.

Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí: 

- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí. 

Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. Jen ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích... 


Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu. 

V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni... 


Nejnovější články na našem blogu co je nového

 

První jakoby letní den. Mně se ne a nechce dělat. Ta má rána. Pomalé rozjezdy. Dnes bez budíku. Už v devět po snídani. Straší mi tu žehlicí prkno. Nerada žehlím. Snesitelnější venku pod stromem nebo na sluníčku. Když jsem si vozívala maminku, obědvali jsme pod ořechem. Byla tam u stolu ještě stará lavice z hospody v Nouzově. Vyráběl ji prý...

Ráno se jdu mrknout, kdo nám parkuje u domu. Dva mladí montéři přeměřovali náš kandelábr. Prý je prohnilý. Bude nový. Ale asi bez té patky. Ty vorle, kde je estetika?

Chaotický

01.06.2021

Bude dvacet tři hodin. Vyprala jsem si maminčin heboučký župan. Hřeje. Mám na sobě něco jejího.

Jak ho nazvat?

30.05.2021

Ránko. Čtrnáct dnů od zprávy, že se to stane. Jo, to se stane, povídala sestřička do telefonu. Někdy jen jednou za život. Tak tedy jdu na svůj nedělní rituál. V půl deváté ranní jogové cvičení. Dnes jsem jeden cvik na chvilenku dala, ten, který neudržím. Ale zas se vyskytl - jako vždy - jeden, který dnes NE. Stále hlídám čas....

Start

29.05.2021

Ráno. Budík na desátou. Stejně jsem v půl deváté na nohou. Prší. Sobota. Jsem tu sama. Beze spěchu snídám. Fotím Kittyninu odvahu. Chce jít do zahrady. Vycházím za ní. Mourek nás ještě neslyší. A to on má uši jako rys!

Pohřební

28.05.2021

Bude šest večer. Probírám se z hlubokých mrákot. Pátek. To by mamka nikdy nespala, nikdy by si nešla přes den lehnout. Ano, pravda, synoveček Mijanek, chlap jak hora, dnes s úsměvem na hřbitově na rozloučenou říkal:

Hodinu a půl před budíkem vstávám. Usínala jsem před půl pátou. Bude mi ta hodina a půl chybět. Jdu do dne. Zrzka trpělivka. Přítulná. Tloustne. Lísá se. Jako by se ptala:

Dnes mě vyrval ze spánku budík. Spala jsem tak tvrdě, že ani světlo neprobralo hormon vstávání. V noci jsem zas měla asi třikrát za sebou nálet kruhů do očí. Raději jsem je zavřela a spala dál.

Věnovala jsem se celý den přípravě maminčina posledního rozloučení. Nejprve kadeřník. Vím, že dnes nesmím mít svou obvyklou sekeru. Po mně někoho má a já jsem vázána termínem... Dnes začínáme na pohřební službě.