Na kopřivy
"Dělat nic je velmi těžké... nikdy nevíte, kdy to bude hotové."
Maminka bydlela ve svém domečku s kočkou. Hospodařila na svém. Sázela kytky, jahody, stromy. Pečovala o sádek, předzahrádku. Její domeček byl útulný. Hezky zařízený. Čisťounký. Jezdila autem. Do poslední chvíle. Začala ztrácet paměť. Jednou od nás odjížděla. Seděla v autě. Šla jsem se podívat, proč neodjíždí:
- Víš, já chci jet k jedné známé a nemohu si vzpomenout, kde bydlí.
Ještě jsem nebyla vystrašená... Až později. Nevěřila jsem. V DD je už asi sedmý - osmý rok. Skvělá bezkonkurenční péče. Jen ředitel je nějak divný. Chlubí se, že pracoval osm, respektive dvanáct let na kraji. Myslí si, že skvělá neracionální kuchyně je super, že praní v agresivních pracích prášcích je odpovídající hyg. normě. Schvaluje, že pan farář evangelické církve smí hřímat: Jsme bohatá země a MUSÍME do rodiny přijmout uprchlíky... Jsem v rozpacích...
Fotka je z horkého léta 2018 u maminky. Celé prázdniny, vlastně celou dobu jejího pobytu mimo domov téměř denně pečlivě dbám o její rozvíjení, rozptylování, zlepšování zhoršující se nálady :-) Není se co divit. Milovala práci na zahradě. Svobodu, volnost. Přes den nikdy neuléhala. Nebylo přeci hotovo. Starala se o svou tříbarevnou kočku. Byla to Kočka. Já ji nazvala Micicinda. Pak jsem stejně pojmenovala naši kočičí hraběnu.
V srpnu 2017 od nás naposledy odjela. Žhavý den. Ležela pod stromem na lehátku. Manžel ji odvezl. Zapomněla tu košilku. Netušila jsem, že se na lehátku prospala u nás naposledy. Maminka upadla. Zlomila si nohu. Od té doby se špatně hýbe. Upoutána na vozík. Všechna čest paní RHB sestře... A péči pečovatelek... Léky atrofují svaly. Lidé padají na vozíky, do lehátek... Místo aby přestali s krmením bílou moukou, ládujou je dle chuti klientů. Vždyť proč by měli měnit zavedenou a dobrou kuchyni...
Paní Hrobská, měla jste za půl hodinky skypovat s maminkou. Ale já ji musím poslat do FN. Ona nám sklouzla z vozíku. To se stane. - Ať vás ani nenapadne ji po návratu zavřít na samotku!!! Víte, jak jste to před čtyřmi roky zvrtali, když si zlomila nohu. Žádná narkóza!!!
Ve čtvrtek 20.5. nás zavolali do FN k rozloučení. Maminka 21.5.2021 ve 4.10 hod. nad ránem vydechla po krvácení do mozku naposledy.
Měla zdravé srdce, ledviny, v 94 letech jsme luštily křížovky. S odchodem i v tak vysokém věku jsme nepočítali. Ředitel DD neprojevil jakoukoli účast.
Odskákala mamčinu smrt infarktem.
V tropickém červencovém dni jsem se vypravila k soudu, abych ji obhájila. Obviněn měl být systém, tedy ředitel organizace, který nezajistil včas opravu sprchy, kterou pečovatelka nahlásila týden předem.
"Dělat nic je velmi těžké... nikdy nevíte, kdy to bude hotové."
Neděle. Hezká. Klidná. Napadá mě kýčovitá. Ne v negativním slova smyslu. Opravdu povedená. V zahradě.
Sobota. Dnes budu muset vstávat. Modální slovesa se nemají používat. Nemusím. Chci. Nechci. Mohu. Zkrátka spím. Petroušek se mi zjevil ve snu. Vlastně ve dveřích. Něco mi potichu říká. Dnes pomáhá něco někde vyměnit, aby v pondělí mohli něco. Spím.
Ráno. Přispávám. Volá Linda. Než znovu usnu, ještě procházím mobil. Hele, SMS z třetího dubna od operátora. Cože? Skončí mi můj tarif? Pak dražší? Na okně buší Žofka. Dělám, že tu nejsem. Odstěhovala se bubnovat do pracovny. Na chvíli usínám. Linda. Tak lezu.
Zítra už to bude. Páteček. Dnes čtvrteček. Snažím se vypatlat z temných zpráv. Stačí si pustit TV Šalingrad. Nahlédnout do telegramu. Na FB a člověk je jak opařený. Zkopírovala jsem si v nějakých komentech pod informací, že za slinatačkou a krívačkou stojí vysoký představitel slovenských sousedů. Njn, už když mluvil před týdnem, pozorovala jsem řeč...
Ráno. Slunce. Zahrada. Odstrojuji netkané pytle z větví meruňky. Kočky okolo mě. Už dostaly do misek. Žofka dnes zase hrála.
Ráno. Vylez. Překvapíš Eriku. I sebe.
Budík. Slyším budík! Zvoní budík! Ješiši! Vstávat. Mám hodinku na vypravení se z domu. Mám několik možností vlaků.
Když jsem si před sto lety zřídila schránku na gmailu, měla jsem oproti seznamu véééliký prostor. Nemám ve zvyku mazat. Všechno archivuji. Ráda se vracím. Prohlížím. Připomínám a najednou! To je tak dva tři roky – prachy, prachy. Pořád výhrůžky - máte plný google, nebudete moci přijímat maily... Vůbec nevím, co je one drive, co je další a další...
Včera pomalu léto. Dnes krásný zimní mrazivý den. Ledový fičák od Obřího dolu o sobě dává vědět. Ráno jsem se přistrojila jen do mikiny. Proč mám pořád chuť psát mikinu s ypsilon. Logicky – zdá se, jako by byla odvozená od mykané příze. Ale není. Zrovna tak jako višeň se mi v dětství nabízela, že je vysoká – chtělo se mi ji psát s y....
Krásný den končí. Měl černou tečku. Hnusnou. Neočekávanou.
Půlnoc. Teď už opravdu hotovo.